Loading
  RSS

Geomorfologie

Moravské Karpaty tvoří protáhlou, převážně hornatou oblast, přiléhající k hranici mezi Českou republikou a Slovenskem. Zaujímají území od nejnižších a nejteplejších pahorkatin moravského panonika až po studené horské oblasti Moravskoslezských Beskyd. Převážná část území geomorfologicky spadá do oblasti Vnějších Západních Karpat, pouze úzký okraj oblasti ležící podél z. strany náleží k Vněkarpatským sníženinám a Vídeňské pánvi.

Obr.: Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána
Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána

Geomorfologický vývoj moravských Karpat

Geomorfologie území úzce souvisí s geologickým vývojem území. Vnější Západní Karpaty jsou mladým pásemným pohořím, které se vyvrásnilo v mladších třetihorách (asi před 25—11 Ma) při postupné srážce západoevropské a africké litosférické desky, při které zanikl druhohorní až třetihorní oceán Tethys.

V oblasti Vnějších Západních Karpat, kde probíhala mohutná sedimentace flyšových souvrství, začalo koncem paleogénu během helvétské a sávské fáze alpinského vrásnění v souvislosti s touto srážkou litosférických desek vrásnění a nasouvání flyšových příkrovů na pokleslý okraj brunovistulika Českého masivu, který byl součástí západoevropské platformy.

Již v průběhu vrásnění a nasunování byly flyšové příkrovy erodovány a denudovány. Po ústupu oceánu Tethys z oblasti karpatské předhlubně dochází během štýrské fáze alpinského vrásnění k dosunování flyšových příkrovů na vzdálenost až 50 km a překrytí mladších mořských sedimentů miocénu (karpatbaden) karpatské předhlubně. Po ukončení štýrské fáze v badenu byla vytvořena nejvyšší horská úroveň zarovnaných povrchů.

atické fázi alpinské orogeneze se vyvinula destrukcí starého, blíže neurčitelného reliéfu středohorská úroveň zarovnaných povrchů. Její destrukce proběhla v klimatických podmínkách blízkých dnešním střídavě vlhkým a sušším tropům, a to pravděpodobně cestou pediplanace. Tak vznikl erozně–denudační reliéf charakterizovaný plytkými údolími a plochými rozvodními hřbety, ze kterých vyčnívaly hřbety se strmými konkávními svahy.

Pozn.: v mladších třetihorách a počátkem čtvrtohor byly v rámci posledních fází alpinské orogeneze vytvořeny planačními procesy v různých nadmořských výškách zarovnané povrchy. V současnosti se nacházejí jako plošiny nebo svahové spočinky nejméně ve třech výškových úrovních.

V rhónské fázi alpinské orogeneze se tektonickými pohyby vytvořily základní makroformy (pohoří a nížiny), které už byli předchůdci dnešních makroforem. V rámci horotvorných zdvihových pohybů došlo k příčnému rozčlenění na dílčí bloky podél systému zlomů. Tektonicky vyzvednutá horská pásma byla v podmínkách suchého a polosuchého podnebí neogénu snižována a zarovnávána souborem erozně–denudačních procesů. Zdvihem pohoří byla vyvolána hloubková eroze vodních toků, které začaly rozrušovat skupinu tvarů nejstarší vývojové etapy a jejím výsledkem bylo vytvoření údolí ve tvaru otevřeného "V". Konečným produktem této vývojové etapy je nejmladší a nejnižší, tzv. poříční systém zarovnaných povrchů, který se vytvořil ve svr. pliocénu.

Koncem svr. pliocénu (před 1—2 Ma) začíná v důsledku tektonických pohybů poslední vývojová etapa alpinské orogeneze s názvem valašská fáze. Vyzdvihnutím pohoří se začala nová vlna hloubkové eroze a jí odpovídající akumulace na úpatí pohoří, která trvá dodnes. Prohloubením údolí z rhónské fáze vznikly údolí ve tvaru ostrého "V". Výsledkem periglaciálních procesů během klimatických oscilací v pleistocénu je především systém mohutných náplavových kuželů na úpatí pohoří a mocných podsvahových deluvií. Časté jsou také soliflukčně přemístěné bloky, periglaciální úvaliny, suťové kužely a kamenitá sutina vůbec.

Kvartérní modelace reliéfu

Základní makroformy reliéfu, vzniklé koncem neogénu a počátkem pleistocénu byly v průběhu kvartéru modelovány celým souborem periglaciálních jevů, mezi něž patří zejména soliflukce, mrazové zvětrávání a různé svahové procesy.

Procesy byly vázány na periglaciální podnebí chladných období pleistocénu (před 1,8 Ma — 10,5 tis. lety). V pískovcích vznikly typické mrazové sruby, stupňovité kryoplanační terasy, rozsáhlé balvanovité úpatní haldy, kamenná moře a nivační sníženiny. V pleistocénu došlo rovněž ke vzniku mohutných svahových deformací vysokých horských hřbetů (skalní sesuvy, hlubinné ploužení), které byly spojeny se vznikem podzemních pseudokrasových tvarů. Při úpatí příkrých svahů se vytvořily pokryvy mocných svahových sedimentů, ve dnech údolí vysoké říční terasy a mohutné náplavové kužely. V méně odolných horninách při úpatí vznikly kryopedimenty. Četná jsou sklonově nesouměrná údolí a úpady.

V holocénu (před 10,5—12 tisíci lety do současnosti) začalo oteplování a zvlhčování podnebí. Reliéf je přetvářen vodní erozí, sesouváním a v údolních dnech se formují hlinité až jílovitohlinité uloženiny údolních niv. Vznikají strže a zářezy vodních koryt. Ojediněle působí sufoze a vznikají drobné sníženiny či tunely. V souvislosti s působením člověka se v krajině začínají objevovat antropogenní tvary reliéfu.

Vertikální pohyby zemské kůry působí v celém území až doposud a dosahují přibližně 0,2—0,3 mm za rok.

Reliéf moravských Karpat

Reliéf moravských Karpat je výrazně předurčen vlastnostmi geologického podloží a jeho vývoje. Významnou měrou se na utváření reliéfu podílí charakter flyšových hornin. V oblastech s převahou slepenců a flyšových hrubě klastických pískovců, převládají většinou výrazně horizontálně i vertikálně členité tvary terénu, často doprovázené výchozy skal nad okolní reliéf. Je to způsobeno vyšší odolností těchto hornin vůči procesům zvětrávaní. V oblastech s větším zastoupením měkčích hornin — jílovců a drobně klastických pískovců — převládají měkce modelované tvary reliéfu.

Okrajové části oblasti jsou budovány spíše měkčími horninami. Na z. až sz. jsou to horniny vnější skupiny příkrovů (mimo Beskydy), na j. horniny bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Reliéf je zde spíše pozvolný a měkce modelovaný. Centrální část, která tvoří pomyslnou osu oblasti, je budována převážně tvrdšími horninami. Jejich výskyt je vázán na račanskou a bystrickou jednotku magurské skupiny příkrovů a na slezskou jednotku vnější skupiny příkrovů. Zde je reliéf často členitý, dynamický s velkými výškovými rozdíly.

Obr.: výrazné tvary reliéfu jsou vázány na strukturně odolnější flyšové horniny. Na obrázku jsou v popředí Vsetínské vrchy a v pozadí vlevo skupina Velkého Javorníku, vpravo Radhošťský hřbet.
Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána

Celkově v reliéfu převažuje erozně–denudační a strukturně–denudační pahorkatinný až hornatinný reliéf nad akumulačním a erozně–akumulačním reliéfem v kotlinách, brázdách a výrazných dnech údolí. Horské hřbety se váží na pruhy odolných pískovců a jejich pásma se táhnou převážně ve směru sv.—jz., což odpovídá zhruba osám vyvrásněných a přesunutých dílčích flyšových příkrovů.

Často i hlavní vodní toky (mimo řeku Moravu) udržují typický karpatský směr sv.—jz. (Rožnovská Bečva, Vsetínská Bečva, Dřevnice, Olšava). Tektonické poruchy geologického podloží vytváří průlomová údolí, kdy řeky napříč prorážejí horské hřbety ve směru sz.—jv. (Ostravice, Vlára, Senice). U hlubokých údolí, kotlin a sníženin se rovněž projevuje strukturní podmíněnost, neboť jsou vyvinuty v pruzích méně odolných jílovcových hornin (Třinecká brázda, Jablunkovská brázda, Fryštácká brázda).

Maximální výšky dosahují moravské Karpaty vrcholem Lysé Hory (1 324 m) v Moravskoslezských Beskydech. Nejníže, cca 160 m, dosahují v nejnižších oblastech Milovické pahorkatiny na j. Moravě. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem dosahuje téměř 1 150 m.

Veškeré dotazy a připomínky posílejte na autorův email. | Copyright © | since 2007 | Ing. Robert Hruban